Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Frantíci SPEKTR se před pár lety chytli vlny kapel typu BLUT AUS NORD či THE AXIS OF PERDITION a jak už víme z dřívějška, obstáli se ctí.
Od poslední řadovky „Near Death Experience“ uplynula dlouhá doba (v mezičase se kapela připomenula pouze prostřednictvím EP „Mescalyne“) a až nyní se na světě objevuje další kousek. Podobně jako v minulosti, i tentokrát člověka při jeho poslechu napadá, že zúčastnění muzikanti brali při komponování drogy. Hodně drog. „Cypher“ je totiž zfetovaný až běda.
Zatímco předešlá tvorba se nesla v takovém děsivém až hororovém duchu, jako kdyby vás přes noc zavřeli do údajně opuštěného sanatoria pro duševně choré, novinka zní, jako byste byli tamtéž pod vlivem psychoaktivní látky. A paranoia narůstá...
Faktem je, že jednotlivé kytarové linky, neřkuli celé pasáže, jsou hodně zkreslené, pokroucené a řezající, je zde spousta nervních ruchů, industriálních prvků a podobných libůstek, utvářejících tu správnou atmosféru. Místy to posluchač ocení, místy si může klepat na hlavu.
Ať už je to jak chce, cíl zaujmout a vystrašit je splněn a kapela může být i nadále po právu oceňována. Přesto nezapomínejme: drogy jsou špatné, to ano.
Já jsem nadšen. Ty drogy přece jen mají cosi do sebe a když přispějí k nalezení ideálního poměru mezi samotným hudebním výrazivem, byť poněkud zohaveným, a tunami osvěžujících, nikoliv obtěžujících, zpestřujících prvků, nemám proti jejich konzumaci výraznějších námitek. Mkaaay?
12. března 2013
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
tomimmortal
8,5 / 10
Jo, jo, ve Francii to právě (poslední roky) docela kvete. Satanžel ale tohle album má do některých desek Blut Aus Nord či dokonce Deathspell Omega (i když tam je to více o black metalu a zde o jakémsi industriálu) ještě daleko. V kytarách možná občas uslyšíte kromě výše zmíněných kolegů i Burzum (jako já)(možná to bude použitím stejného nejhoršího mikrofonu, který kde kdo našel!? óoo!) Nepopírám ale, že se zde může projevit "syndrom první desky" (tak kokotsky jsem si pro sebe nazval vliv prvního naposlouchaného alba od dané kapely, či v daném stylu na umístění ve vlastním žebříčku). No špatné to rozhodně není !!! Shrnuto podtrženo: do uší na noční cestu přes temný les bych si to nebral! p.s.:Po 2 dnech poslouchání přidávám 0,5 bodu, no možná půjdu i na 9, jelikož se mi tato nahrávka dostala značně pod kůži.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.